V civilním životě byste ho nejspíš, i přes jeho výšku, přehlédli. Tichý, klidný, skromný mladý muž, který nemá potřebu na sebe nijak upozorňovat. Proto bylo i vcelku těžké, přemluvit ho k rozhovoru. Ovšem na basketbalové palubovce ho nepřehlédnete nikdy. Filip Somberg byl dirigentem nejúspěšnějšího mládežnického týmu BC GEOSAN Kolín. Kluci ročníků 2001/2002, pod jeho taktovkou, poprvé do Kolína přivezli nejvyšší mládežnickou soutěž, Extraligu U19 a ve stejné kategorii vybojovali fantastické 4. místo v celoevropsky uznávané lize mládeže EYBL. Ani osobní ocenění se Filipovi nevyhýbala. Dostal několikrát pozvánku do výběru mládežnické reprezentace ČR a také se umisťoval na předních příčkách v anketě o Sportovce města Kolína. Zástupce kolektivního sportu to měl v konkurenci individuálních sportovců těžké, ale jeho um a schopnosti nešlo přehlédnout. Po skončení mládežnické kariéry se přesunul do A týmu Medvědů. Jenže zároveň s tím si vybral studium na Fakultě dopravní ČVUT v Praze. A protože je perfekcionista v tom nejlepším slova smyslu, vycítil, že by jedno z toho musel ošidit. To u něj nepřicházelo v úvahu. Rozhodl se pro školu, ale kolínskému basketbalu sbohem nedal. Hájí jeho barvy v „Béčku“ a také ho můžete vidět na zápasech A týmu jako pořadatele. Filipovi se stal basket životním koníčkem.
Celkem ano. Ale doufám, že stále patřím mezi ty mladé.
Tak brzy to nebylo. Začal jsem až v první třídě na základce, protože můj nejlepší kamarád, Tomáš Merta, se kterým se znám již od školky, nějakou dobu na basket chodil a já jsem to chtěl zkusit taky.
Prakticky vůbec nic si z toho nepamatuji. Rozhodně nic zajímavého. Byl jsem přeci jen hodně malý a už nějaká delší doba od toho uplynula.
Přesně tak, tam jsme téměř všichni začínali. Ještě bych přidal Lukáše Kosíka a Davida Vetora, který se ale připojil až o něco později.
V úplných začátcích jsem žádný vzor neměl. Ale později, když mi bylo tak 12, jsem si hodně oblíbil Stephena Curryho a tým Golden State Warriors. Nutno dodat, že to bylo ještě předtím, než vyhráli první titul.
Velká řada věcí. Zejména celkový přístup k trénování. Když nám u Mirka třeba spadl při tréninku míč na zem, ve chvíli kdy nám něco vysvětloval, museli jsme pak všichni, krom toho hříšníka, za trest udělat několik kliků nebo běhat lajny. Také si pamatuji, že jsme téměř pořád dělali dvojtakty zleva a museli jsme jich zvládnout za sebou nějaký určitý počet, který snad ani nešel splnit. Ale ovoce to přineslo, o tom není pochyb.
Na ten se nedá zapomenout. Hráli jsme v Pečkách soutěžní zápas kategorie do 12 let. Nám mohlo být maximálně tak 9 let a někteří z nás ani nehráli v dresu, ale v bílých tričkách, protože jsme jich neměli dost. Prohráli jsme o více než 100 bodů a sami jsme dali jenom body 3.
Ani ne. My jsme byli tak malí, že jsme prostě jenom spolu hráli basket. A to nám, v tu chvíli, stačilo ke štěstí.
Nejsem si dneska už jistý, jestli jsme tehdy ten zápas nakonec vyhráli nebo ne. Hráli jsme na turnaji v Brně proti Kroměříži a minimálně to byl náš první vyrovnaný zápas, ve kterém o výsledku nebylo rozhodnuto po pěti minutách první čtvrtiny. A pocity? Bojovali jsme o vítězství, to bylo pro nás nejdůležitější.
Určitě naši účast na Národním finále U12 v Roudnici nad Labem, což bylo vlastně takové mistrovství republiky, a my skončili na 15. místě. Možná se to nezdá jako moc, ale pro nás bylo úspěchem se na takovýto turnaj vůbec dostat a utkat se s těmi nejlepšími. A další rok, o kategorii výše, už jsme na Národním finále U13 skončili sedmí.
Jednoznačně to, že jsme zůstali všichni pohromadě a nikdo z té kostry týmu neodešel právě do těch SCM typu Nymburka apod. A nesmím zapomenout ani na to, jak se nám věnovali Mirek Sodoma s Lídou Soudkovou, kteří s námi celou tu cestu mládežnickým basketem prošli.
Nejzajímavějším jménem byl určitě Vít Krejčí na jednom srazu U18, kterého jsem upřímně předtím ani neznal. On už tenkrát působil ve Španělsku a pamatuji si, že bylo velmi složitého ho bránit, protože měl dva metry, a přitom uměl výborně hrát s míčem. Vůbec se nedivím, že to dotáhl až do NBA.
Pravda, občas to pro rodiče bylo náročnější. Především ve chvílích, když nám se sestrou tréninky či zápasy kolidovaly. Celá rodina to však zvládla. Co se týká mě, nikdy jsem neměl basketu moc. A hlavně, bez něj bych nepotkal mnoho svých kamarádů a neměl s nimi spoustu nezapomenutelných zážitků.
Na to je pro mě těžké odpovědět. Bylo jich bezesporu víc a vybrat pouze jeden zápas úplně nedokážu.
Určitě to, jak se povedlo, při naší poslední možnosti, dostat se přes kvalifikaci do námi vytoužené Extraligy. I vzhledem k tomu, že nám při předchozích pokusech vždy chyběl jen ten pověstný kousek. Několikrát jsme těsně nepostoupili, třeba i z důvodu, že se soupeři účelově posílili o hráče, kteří za ně poté ani v extralize nehráli. Moc jsme Extraligu chtěli a o to větší a radostnější byla oslava naší úspěšné kvalifikace. Následně jsme i skončili po základní části na skvělém 7. místě a nebýt zrušeného play-off kvůli covidu, kdo ví, kam až bychom došli.
To nevím. Odpověď bych nechal na povolanějších. Ale stoprocentně nic nezkazí tím, když se, na rozdíl ode mě, naučí střílet z dálky.
Bezpochyby bych vybral na křídlo Tomáše Mertu, Lukáše Kosíka a Lukáše Vacka a nakonec, sice asi nejmenšího pivota v republice, ale o to víc bojovného, Michala Vlčka.
fcr
.png){kind=small}
.png){kind=small}